Lunární Nový rok přichází a vzduchovky odlétají do Vietnamu

31.1.2008

S Karlem už jsme prožili několik nocí, které se nesly v podstatě ve stejném duchu. Večer se angažujeme na nějakém letu buď do bývalého Sovětského Svazu, nebo na Blízký východ. Potom se posilníme nějakou lahůdkou z letištní jídelny, kávou a jdeme zlepšovat vztahy se světovým židovstvem na odbavení linky do Tel Avivu. Tento program nás obvykle obohatí o mnoho neotřelých zážitků. Ovšem jsme stvoření zvídavá, rádi zocelujeme své nervy a nedáme se zahanbit žádnou výzvou. Zbytek noci tedy trávíme ve společnosti koupáků. Samozřejmě se jimi nenecháme otrávit a těšíme se, jak v 5 ráno odevzdáme zbytky energie na všelidovém checkinu našeho národního dopravce.

Zdroj: Flickr.com

Situace, kterou bych nazvala "Saigonem" se tam odehrávala již před dvěma týdny. S blížícím se lunárním Novým rokem za námi však přišel Saigon opravdový. Velká část české vietnamské komunity se rozhodla oslavit svátky se svými bližními ve Vietnamu a houfně se přesouvají východním směrem vítat rok Krysy. Samozřejmě nemůžou přijet s prázdnou. Přicházejí k přepážkám schováni za hradbou igelitem obalených papírových krabic. Domnívám se, že jejich využívání namísto kufrů má ryze praktický důvod - krabice nic neváží. Na druhou stranu kostkatá taška z Holešovic také nic neváží a narozdíl od krabice má zip a všeobecně lepší předpoklady stát se zavazadlem. První rébus je přiřazení cestujícího ke správné letence a rezervaci. V českých podmínkách jde o poměrně jednoduchou záležitost, ale jiný kraj, jiný mrav. Zádrhel je v tom, že kolem čtyřiceti procent vietnamců se pyšní příjmením Nguyen. Hrdí na něj opravdu mohou být, protože pochází od dynastie Nguyenů, která vládla v letech 1802 - 1945. Příjmení Nguyen tedy bylo udělováno jako čestné vyznamenání. Důkazem pracovitosti a dalších předností obyvatel této asijské země je, že si vyznamenat zasloužil doslova každý druhý. Na koho nevyzbylo, jmenuje se Tran, Pham, nebo Le. Situaci to příliš nezjednodušuje.

Když už člověk vyluští záhadu jména a příjmení, přichází čas zvážit krabice a posoudit, zda se součet hmotností krabic na vozíku přivážených vejde do limitu odbavených zavazadel na letence uvedeném. Velmi často se nevejde, takže je nutné přistoupit k dalším krokům. Cestující dostane na výběr, jestli nadváhu zaplatí, nebo něco vyndá z bedny. Většinou vyhrává možnost číslo dvě. Za hlasitého hořekování jsou pak párány igelity obalující krabici a světlo světa spatří poklady ukryté v lepenkové skrýši. Často je překvapivé, o co všechno je ve Vietnamu zájem. Barvy na vlasy, kosmetika, dětské pleny, dokonce rýže - údajně se jedná o vývozní komoditu a je poměrně drahá. Není to tak dávno, kdy jsme my vozili z dovolených ve spřátelených lidově demokratických republikách varné spirály, záclony a sádrové ježky. Pošklebovat se nad obsahem vietnamských krabic by tedy bylo poměrně krátkozraké. Bedny ale někdy vydají i temnější tajemství, než drogerii. Občas by někdo rád opepřil oslavy nového roku ohňostrojem z dovozu. Jelikož vietnamští bližní rádi zapomínají česky, pokud se tváříte příliš oficiálně, je vypátrání petard a rachejtlí záležitost přímo detektivní. Ze záhadného důvodu jsou také velmi oblíbené vzduchovky. Jako jediná zbraň se dají převést bez zbrojního průkazu, což by mohlo leccos vysvětlovat. Převážejí se tak v nevídaném množství. Co s nimi v cílové zemi dělají zůstává i po letech neobjasněno. Poslední vize je, že je předělávají na kulomety, tedy spíše brokomety, a plaší špačky ve velkém stylu. Pátrání po kontroverzním obsahu škatulí tak probíhá v komunikačně úsporném duchu. Úspěchem je získat pravdivou odpověď na jednoduchou otázku: "Máte pif paf? Ratatata? Bum bum?"

Přeprava vzduchovek ale nemá šanci překonat příběhy z dob dávno minulých. V osmdesátých letech, kdy se z Prahy do Hanoje létalo napřímo, byly ve Vietnamu velmi oblíbené babety. Zapeklitosti s jejich přepravou vyřešili obyvatelé šalamounsky. Prostě a jednoduše je převáželi rozložené na prvočinitele a doma na dvorku si je s trochou šikovnosti smontovali dohromady. Údajně jednou vyhmátli skupinku, ve které měli všichni omotané řetězy kolem pasu. Také byly daleko větší možnosti, jak dostat na palubu co nejvíce věcí. K letadlům se chodilo po ploše a na vyhlídkové terase nebyla bezpečnostní skla. Příbuzní cestujících, kteří kráčeli k letadlu tak spouštěli z terasy další kabinová zavazadla na lanech.