Azu po tatarsku a parohy v kufru

5.1.2008

Prvních několik dní školení je úspěšně za námi. Neprobíhaly již tak velkolepě jako ten zahajovací, což se podle rozvrhu hodin dalo předpokládat. Trávíme celé dny ve školních lavicích a posloucháme moudra zkušenějších. V průběhu se tak nějak rozkoukáváme, seznamujeme se a rabujeme automaty na kafe. Za zlatý hřeb dne budiž prohlášen oběd. Závodní stravování plně dostojí svému názvu hned ze svou důvodů. Tím prvním je charakteristický socialisticky univerzální vzhled jídelny. Nabízená krmě je tradiční UHO, UČO a jiné evergreeny školních jídelen. Pokusy o modernizaci jídelního lístku se nesou v duchu přidávání rozličných neobvyklých přísad do UHO, čímž vznikají zcela nové a neokoukané gastronomické počiny. Dalmátské čufty jsou mrtvé, třikrát sláva letenskému flamendru, azu po tatarsku a bitkám po kozácku! Pohlreich by vyletěl z kůže. Navíc je třeba v časové tísni polední přestávky stihnout dojít do jídelny, vystát frontu, zabojovat s knedlíkem na talíři a vrátit se zpátky do školícího centra. Nezbývá, než nasadit závodní tempo.

Hlavním zjištěním z výuky bezesporu je, že před cestující veřejností je třeba mít se neustále na pozoru. Lidé jsou plémě kreativní a umí překvapit. Podle historek, kterými školitelé občas prokládají jednotlivé přednášky se zdá, že převážení nestandardních zavazadel a snaha vyvést personál z míry je oblíbená cestovatelská disciplína. Vítězové jednotlivých klání nejsou známi, protože ještě nikoho nenapadlo tento fenomén blíže zkoumat. Nicméně soutěžící jsou velmi originální, nápadití, tvořiví a hraví. Neváhají převážet houpací koně, paroží dvanácteráka, vánoční stromky a skokanské tyče. Dále je třeba věnovat pozornost těm, kdož tvrdí, že letí s někým dalším, ale stojí před přepážkou sami. Na dotaz, kde se nachází jejich spolucestující občas někdo vytasí urnu. Prostě a jednoduše - máme se na co těšit.

Korunu tomu nasadil Filip. Vysoký, usměvavý blonďák, který přeběhl od konkurence, takže už má leccos za sebou. Nad talířem rajské omáčky se svěřil, kterak hasil spor na bezpečností kontrole. Cestujícím byla zabavena husa na pekáči, protože nebyli s to zabalit výpek do nádob o 100 ml v souhrnném množství maximálně jeden litr.

Zahřívací kolečko kolem terminálu a další úvodníky

2.1.2008

První den v nové práci stál za to. Na rozdíl od mých předchozích zaměstnání, kde jsem zpočátku zpravidla mlčky okouněla, či rádoby chápavě přikyvovala služebně starším kolegům, letectví přistupuje k novým přírůstkům daleko akčněji. Na přivítanou nás nastrkali do autobusu a vyvezli na spanilou jízdu kolem letiště. Samozřejmě z druhé strany, než jezdí MHD, a s patřičným výkladem. Jakožto osoba, které nebyl nadělen orientační smysl, jsem z kroužení po letištní ploše moudrá nebyla. Věřím tedy, že mi bude poskytnut dostatek času k tomu, abych si osvojila, kde má jaký terminál prsty.

Kaviár, chlebíčky a šampaňské se po návratu z okružní jízdy bohužel nekonaly, ač by k tomu význam akce sváděl. Kdo se cítil vyčerpán a hladov, musel vzít zavděk stravou a nápoji z automatu.
Následovala uvítací přednáška, na které bylo finálně představeno, co že ta práce na odbavení vlastně obnáší. Kdo se ještě držel zbytků iluzí o tom, že by mohl ve svém životě uchovat alespoň nějakou parodii na pravidelný režim, byl bleskově konfrontován s krutou realitou. Pokud bychom považovali dvousměnný provoz za záležitost, která dokáže člověku udělat ze života bramboračku a trojsměnný za guláš útočící na základní lidské potřeby střídání spánku a bdění, tak je letištní způsob plánování něco na způsob narozeninového dortu z dílny pejska a kočičky. Směn je asi 15 druhů a fantazii při vymýšlení jejich délky a časového rozvržení během dne se meze nekladly. Za vrchol kreativity budiž považována směna dělená, kdy zaměstnanec stráví v práci v podstatě celý den, přičemž je mu uprostřed směny poskytnuto několik hodin volna, které může strávit dle libosti. Například si postavit v Divoké Šárce stan a dospávat deficit.

Obdrželi jsme také rozvrh hodin, podle kterého bude po příští tři týdny probíhat naše převýchova v check-in agenty. Od zítra usedneme do školních lavic a budeme dráždit mozkové závity provozními předpisy, zapeklitostmi věrnostních programů, bezpečností práce, rozeznáváním cestovních dokladů od průkazek do knihovny a dalšími věcmi. Nakonec nás prý naučí obsluhovat odbavovací systém. Představuji si ho jako pěkně barevný a graficky vyvedený prográmek, kde se panáčci usazují na sedačky v letadle. Když to všechno zvládneme a nepokoníme závěrečný test, budeme vypuštěni do ostrého provozu. Nejdřív pod měsíčním dohledem někoho zkušenějšího, následně sami. Inu, děj se vůle Boží. Zítra si hlavně musím sednout vedle někoho normálního, což snad nebude příliš náročná mise. V kurzu je nás deset a vyloženě retardovaně, protivně ani divně se zatím nikdo nejeví.

Nakonec nám bylo doporučeno, abychom si druhý den ráno pelášili vyřídit vstupní karty, čímž získáme mnoho benefitů. Kromě toho, že odpadne nutnost ukazovat na vrátnici občanku, budeme moci jako oficiální zaměstnanci začít využívat pozitiva společného stravování. To je poskytováno v několika jídelnách nacházejících se tak různě po celém perimetru letiště. Jelikož na žrádlo se dá utáhnout takřka každého, hodnotíme s kolegy pořízení oné kouzelné věci jako dobrý nápad a dáváme si sraz na zítřek v půl osmé před terminálem. 

První setkání třetího druhu

2.1.2008

Je lehce před osmou ráno. Vystupuji z autobusu číslo 119 na zastávce K Letišti a vycházím vstříc novému životu. Vize je zcela jasná. Příštích minimálně pár let budu trávit v lehce exotickém prostředí. Budu nosit elegantní uniformu, šáteček na krku, perly v uších a na hlavě drdol. Přesně tak, jako jsem to viděla tisíckrát v televizi. Letectví je přece velmi elegantní obor. Téměř každá holčička někdy zatoužila být letuškou. Většinou poté, co zjistila, že v našich poměrech není možné stát se princeznou. Letušky jsou vlastně takové moderní princezny, alespoň v holčičích představách. Holčičky s klaustrofobií si pak mohou své letuškovské sny splnit na zemi. Uniforma je stejná a pozemská kariéra má také něco do sebe. Člověk kupříkladu netráví život pořád někde v luftu a usíná každý večer ve své posteli. Prostě a jednoduše, teď už mě čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty. Stačí absolvovat měsíc školení a ve zkušební době neprovést něco opravdu příšerného, co by vedlo k rozvázání pracovního poměru z důvodu naprosté neschopnosti.



Foto: Jindřich Běťák

Moje představy dostaly nesčíslněkrát na frak a dokonalý makeup často sloužil jen k zakrytí únavy, Nedokážu spočítat, kolikrát na mě někdo hystericky vřeštěl a možná jsem někdy i uronila slzu. Práce s lidmi bývá velmi náročná a vyčerpávající, ale má i své světlé stránky. Nikde jinde člověk nezažije tolik bláznivých, veselých či naprosto bizarních situací, jako v zákaznickém servisu. Byla by škoda nechat si ty více či méně praštěné, roztomilé, potrhlé a šílené příběhy pro sebe.  Mohlo by se lehce stát, že zestárneme, zešedivíme, nic si nebudeme pamatovat... a co potom :-)