Lunární Nový rok přichází a vzduchovky odlétají do Vietnamu

31.1.2008

S Karlem už jsme prožili několik nocí, které se nesly v podstatě ve stejném duchu. Večer se angažujeme na nějakém letu buď do bývalého Sovětského Svazu, nebo na Blízký východ. Potom se posilníme nějakou lahůdkou z letištní jídelny, kávou a jdeme zlepšovat vztahy se světovým židovstvem na odbavení linky do Tel Avivu. Tento program nás obvykle obohatí o mnoho neotřelých zážitků. Ovšem jsme stvoření zvídavá, rádi zocelujeme své nervy a nedáme se zahanbit žádnou výzvou. Zbytek noci tedy trávíme ve společnosti koupáků. Samozřejmě se jimi nenecháme otrávit a těšíme se, jak v 5 ráno odevzdáme zbytky energie na všelidovém checkinu našeho národního dopravce.

Zdroj: Flickr.com

Situace, kterou bych nazvala "Saigonem" se tam odehrávala již před dvěma týdny. S blížícím se lunárním Novým rokem za námi však přišel Saigon opravdový. Velká část české vietnamské komunity se rozhodla oslavit svátky se svými bližními ve Vietnamu a houfně se přesouvají východním směrem vítat rok Krysy. Samozřejmě nemůžou přijet s prázdnou. Přicházejí k přepážkám schováni za hradbou igelitem obalených papírových krabic. Domnívám se, že jejich využívání namísto kufrů má ryze praktický důvod - krabice nic neváží. Na druhou stranu kostkatá taška z Holešovic také nic neváží a narozdíl od krabice má zip a všeobecně lepší předpoklady stát se zavazadlem. První rébus je přiřazení cestujícího ke správné letence a rezervaci. V českých podmínkách jde o poměrně jednoduchou záležitost, ale jiný kraj, jiný mrav. Zádrhel je v tom, že kolem čtyřiceti procent vietnamců se pyšní příjmením Nguyen. Hrdí na něj opravdu mohou být, protože pochází od dynastie Nguyenů, která vládla v letech 1802 - 1945. Příjmení Nguyen tedy bylo udělováno jako čestné vyznamenání. Důkazem pracovitosti a dalších předností obyvatel této asijské země je, že si vyznamenat zasloužil doslova každý druhý. Na koho nevyzbylo, jmenuje se Tran, Pham, nebo Le. Situaci to příliš nezjednodušuje.

Když už člověk vyluští záhadu jména a příjmení, přichází čas zvážit krabice a posoudit, zda se součet hmotností krabic na vozíku přivážených vejde do limitu odbavených zavazadel na letence uvedeném. Velmi často se nevejde, takže je nutné přistoupit k dalším krokům. Cestující dostane na výběr, jestli nadváhu zaplatí, nebo něco vyndá z bedny. Většinou vyhrává možnost číslo dvě. Za hlasitého hořekování jsou pak párány igelity obalující krabici a světlo světa spatří poklady ukryté v lepenkové skrýši. Často je překvapivé, o co všechno je ve Vietnamu zájem. Barvy na vlasy, kosmetika, dětské pleny, dokonce rýže - údajně se jedná o vývozní komoditu a je poměrně drahá. Není to tak dávno, kdy jsme my vozili z dovolených ve spřátelených lidově demokratických republikách varné spirály, záclony a sádrové ježky. Pošklebovat se nad obsahem vietnamských krabic by tedy bylo poměrně krátkozraké. Bedny ale někdy vydají i temnější tajemství, než drogerii. Občas by někdo rád opepřil oslavy nového roku ohňostrojem z dovozu. Jelikož vietnamští bližní rádi zapomínají česky, pokud se tváříte příliš oficiálně, je vypátrání petard a rachejtlí záležitost přímo detektivní. Ze záhadného důvodu jsou také velmi oblíbené vzduchovky. Jako jediná zbraň se dají převést bez zbrojního průkazu, což by mohlo leccos vysvětlovat. Převážejí se tak v nevídaném množství. Co s nimi v cílové zemi dělají zůstává i po letech neobjasněno. Poslední vize je, že je předělávají na kulomety, tedy spíše brokomety, a plaší špačky ve velkém stylu. Pátrání po kontroverzním obsahu škatulí tak probíhá v komunikačně úsporném duchu. Úspěchem je získat pravdivou odpověď na jednoduchou otázku: "Máte pif paf? Ratatata? Bum bum?"

Přeprava vzduchovek ale nemá šanci překonat příběhy z dob dávno minulých. V osmdesátých letech, kdy se z Prahy do Hanoje létalo napřímo, byly ve Vietnamu velmi oblíbené babety. Zapeklitosti s jejich přepravou vyřešili obyvatelé šalamounsky. Prostě a jednoduše je převáželi rozložené na prvočinitele a doma na dvorku si je s trochou šikovnosti smontovali dohromady. Údajně jednou vyhmátli skupinku, ve které měli všichni omotané řetězy kolem pasu. Také byly daleko větší možnosti, jak dostat na palubu co nejvíce věcí. K letadlům se chodilo po ploše a na vyhlídkové terase nebyla bezpečnostní skla. Příbuzní cestujících, kteří kráčeli k letadlu tak spouštěli z terasy další kabinová zavazadla na lanech.

Vzhůru na terminál! S lehátky a slunečníky na věčné časy a nikdy jinak!

21.1.2008

Je to tady. Šáteček uvázat, perličky do uší narvat, pusu rudě napatlat a může se jít na věc. Moje první směna v provozu je noční. Stejně jako drtivá většina dalších směn. Alespoň po dobu, co se budu zacvičovat. Jako zkušenější kolega, který mne provede letištními začátky a ukáže, co bude třeba, mi byl přidělen Karel. Možná jsem já byla přidělena Karlovi, ale na tom vlastně nesejde. Z rozpisu směn vyplývá, že je Karel noční pták. Nic víc o něm zatím nevím. V 18:00 si mě má vyzvednout v odpočinkové místnosti na terminálu 2.

Horko těžko jsem našla odpočinkovou místnost, lidově nazývanou "výpravna". Nevím, co odtamtud mělo kam vypravovat, ale názvem mi to připomíná spíše nějaký kutloch pro výpravčího. Vzhledem o kutlochu nemůže být řeč. Místnost je velká asi deset metrů na pět. Jsou v ní umístěny tři sedací soupravy, nějaké stoly a židle, počítače, automat na pití a řada miniaturních skříněk u zdi. Sedla jsem si tedy na sedačku a vyčkávala, kdo si pro mne přijde. Takové letecké randíčko na slepo. V místnosti zdaleka nejsem sama, takže mi není jasné, jak se poznáme. Známou tvář nevidím ani jednu, rozhodnu se tedy předstírat neviditelnost a koukat do země. Přesně v šest se rozletěly dveře. Do místnosti vstoupil asi třicetiletý týpek, bleskově zhodnotil terén a poté, co mě zmerčil vykročil mým směrem. Představil se jako Karel, oznámil, že následující měsíc trávíme spolu a zavelel k odchodu "na koupáky, na starý, máme Hurgádu". Moudrá jsem z něj nebyla, ale na první pohled působil sympatickým dojmem, ač se dalo tušit, že bude svéráz. Byl asi o hlavu vyšší než já, světle hnědé vlasy pomalu ustupovaly koutům, měl jemné rysy, živé těkající oči a pod uniformou se rýsoval náznak pivního bříška.
Poslušně jsem ho následovala a cestou se dokonce podařilo rozluštit onu tajemnou šifru "na koupáky, na starý, Hurgáda". Bohužel se nejednalo o pozvání na starý koupaliště, jak by se mohlo na první pohled zdát. Naštěstí ani na lázeňské procedůry s důchodci. "Starý" znamenalo docela obyčejný terminál 1, který na Ruzyni stál o dost dříve, než nový terminál 2. Hurgáda je jakési letovisko v Egyptě, o jehož existenci jsem neměla tušení, protože poflakovací a válecí dovolené nevyhledávám. A oni "koupáci" jsou specifickým druhem cestujících, kteří naopak válecí dovolené v uzavřených resortech vyhledávají. Vyznačují se mnoha zvláštnostmi a odchylkami od normálu. Většinou letí dvakrát ročně - konkrétně na dovolenou a zpět. Z toho vyplývá, že letecká doprava je pro ně velká exotika a nebývalý zážitek. Velmi často se také bojí létat a svůj strach nezřídka krotí lidovými prostředky. Jejich výběr je ovlivněn původem koupáků. Pražáci, středočeši a spol. volí povětšinou pivo, moraváci slivovici. Také bývají velmi dobře informováni o poměrech v cílové destinaci a tom, čeho se tam nedostává. Jelikož nikdo nechce o zasloužené dovolené strádat, neváhají do kufrů přibalit chléb, paštiky, balenou vodu a nasmažit na cestu pár řízků. Přibližně tolik jsem se dozvěděla, než jsem zasedla koupákům tváří v tváře za přepážku.
Během odbavovací akce jsem učinila další velmi zajímavé objevy. Lidé byli povětšinou velmi milí a v žertovné náladě. Všichni chtěli sedět u okének, ač jim muselo být jasné, že neletí akvárium a v noci toho mnoho neuvidí. Ti, na které se s okénky nedostalo neváhali podělit se o svůj smutek a zklamání. Na plné čáře se projevila spořivost našeho národa. Většina cestujících se na dovolenou vybavila vlastním slunečníkem, protože hotelové bývají zpoplatněny. Paraplata jsme tedy poctivě vybírali a vršili za sebe na přepážku s tím, že na konci odbavení deštníkovou hradbu halový asistent s láskou a péčí odveze do třídírny. Jízda po páse s kufry by se tak křehkým předmětům mohla stát osudnou. Spoluobčané neváhali pokládat zapeklité dotazy a svěřovat se se svými starostmi. Za 75 minutový pobyt na přepážce jsem třikrát řešila, co dělat když se letadlo rozlomí, dva cestující chtěli sedět v kokpitu a jeden na křídle. Čtyři vtipkovali, že mají v kapse bombu a pět ztratilo palubní vstupenku než došli k pasové kontrole. Starší pár měl starosti, zda budou v hotelu ručníky. Dvě dámy ve středním věku se musely vzdát jedné šumavy a šišky lovečáku, protože přesáhly povolený limit dvaceti kilogramů.
Po hodině a čtvrt jsme přepážku zavřeli a šli pomáhat do gate. Všichni cestující, včetně opozdilců, kteří se posilňovali protistrachovými prostředky si poslušně nastoupili. Počet lidí na palubě souhlasil, dveře se zavřely, most k letadlu se odtáhnul od letadla a my s Karlem vykročili směrem k jídelně na vytoužené UHO. Cestou jsme míjeli přepážky na terminálu 1. Na třech z nich se majestátně tyčily do výše naše deštníkové hradby...

Ve stejnokroji jedině ukázněně

16.1.2008

 

Za necelý týden jdeme do provozu a někteří z nás stále nemají uniformy. Vlastně většina. S ošacením asi bude potíž. Jako předvoj jsme obdrželi příručku věnovanou uniformní kázni. V pulikaci stojí psáno, že nemáme chodit jako rozježenci, máme se česat, vonět a mýt si krky. Kdo má háro delší než ke klíční kosti, musí ho povinně zkrotit gumičkou či sponou. Dámy pyšnící se vlasy pod lopatky jsou nabádány k jejich svazování do drdolu, přičemž mají dbát, aby z něj pačesy netrčely na všechny strany. Prostě a jednoduše, letectví vyžaduje elegantní vzhled. Dlouhé umělohmotné drápy psychedelických barev, čtyři náušnice v uchu, bakelitové digitální hodinky a jiné svobodomyslné kreace jsou zapovězeny. Chlapcům jsou vštěpovány informace o výhodách pravidelného holení a vlasaté máničky si často vyslouží významně zvednuté obočí. Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás v příručce tedy vyloženě nestojí, ale je zřejmé, že nejde o nic, co by bylo zaměstnavatel vyhledával.

Ale zpět k pořizování stejnokroje. Objednání uniforem proběhlo v předsunutém pracovišti oděvní firmy zajišťující letištní ošacení. Sídlící v takové běžně letištní normalizační boudě. Jediný zaměstnanec provozu každého pečlivě změřil a hravě odhadl velikost uniformy. Byl to rozený profesionál pevně přesvědčený o svých kvalitách a zkušenostech. Všem vybral oblečky, které podle něj skvěle sedly. Nikterak nedbal na upozornění svých klientů, že to všude plandá, kalhoty jsou dlouhý a v pase padaj. Trochu volnější nikomu neškodí. Do budoucna to případně zakryje následky závodního stravování. Basta fidli. Většina kolegů se do konfekčních velikostí nějak vlezla. Čestnou výjimku vytvořil Marek. Nemůžu proti němu říct půl slova. Je to inteligentní mladý muž, sedíme vedle sebe v lavici a kromě toho, že si radíme při testech je s ním spousta zábavy. Bohužel  byl v období svého vývoje natolik odrzlý, že si nechal narůst příliš dlouhé nohy. Za svoji opovážlivost a vybočování z tabulek byl náležitě potrestán. Naše uniformy budou k mání za dva týdny. Jeho se musí ušít samostatně, což bude trvat asi dva měsíce. V jakém oděvu se bude do doby dodání stejnokroje producírovat po terminálu si asi má vyřešit sám. Nejspíš bude muset překvapivě chodit do práce ve vlastních gatích. Frajer v saku, košili, kravatě a trenkách v příručce vyfocený není, takže se nejedná o povolenou kombinaci stejnokrojových součástí.

My ostatní, mladí, krásní a tabulkoví jsme nakonec dostali hadříky ze skladu a máme tak alespoň něco do začátku. Součástí uvítacího balíčku byly klíčky od skříňky v šatně a rozpis směn. Z něj jsme se kromě toho, že příští měsíc nebudem mít čas na nic, dozvěděli kdo nás bude zacvičovat.

Markovy kalhoty dorazily za čtyři měsíce. Soudruzi ve výrobě udělali někde chybu a délka nohavic přesahovala délku jeho nohou o dobrých deset centimetrů. Plandaly po zemi a zachycoval se na ně bordel z celého terminálu. Zklamán úrovní krejčovských služeb, vyřešil problém po svém. Jednoho krásného dne vzal sešívačku a tahání nohavic po zemi učinil přítrž jednou provždy.

Bouda plná překvapení

12.1.2008

 

Po  týdnu a kousek jsme se přestěhovali do nové budovy, abychom se naučili obsluhovat odbavovací systém. Tato část výcvikového střediska, reprezentující nejmodernější IT technologie používané v letectví se architektonicky podobá větší kůlně. Je nad slunce jasné, že bouda byla vybudována v dobách, kdy národní dopravce zažíval lepší časy. Je vystavěna ve slohu vrcholného funkcionalismu a v jejích útrobách lze obdivovat mnohé normalizační prvky. Kupříkladu mříže na oknech a původní, leč velmi zachovalé toalety. Podobné stavby se dochovaly po celé republice jako bývalé rekreační objekty zotavoven ROH.

Místnůstka, která se po příští týden a půl stane naším útočištěm je asi dvacet čtverečních metrů malá. Vejdou se sem jen dvě řady stolů, v každé řadě pět počítačů s obrovskými historickými monitory a stůl pro školitele.  Konec. Zbývají uličky pro nutný pohyb z místnosti a do místnosti. Pohyb po místnosti je z důvodu stísněnosti prostoru téměř vyloučen. Na uvítanou jsme obdrželi manuály. Jsou psány nesrozumitelným jazykem leteckých kódů a po zběžném prolistování z nich nikdo moudrý nebyl. Zdá se, že končí legrace a začíná peklo. Jsme vyzváni k zapnutí počítačů. Ticho přerušilo chroustání v bednách, na monitorech začaly problikávat typické řádky bílých písmen. Naše školitelka Brigita nás navedla, kterak spustit odbavovací systém. Něco se stalo. Všechny počítače znovu vypadají, jako když teprve nabíhají. S tím rozdílem, že písmenka na černých obrazovkách jsou zelená. Následně vyplývá na povrch krutá pravda. Žádné obrázky se konat nebudou. Vlastně se nebude konat žádná grafika. Černá obrazovka s blikajícím kurzorem v rohu je standard. Pamětníci příkazového řádku MS DOS zamáčkli slzu, geekové a matfyzáci zajásali, prostý lid se chytil za hlavy.  Ze setkání s drsnou realitou vyplývá krutý fakt. Nebudeme posazovat panáčky na sedačky, ale pracovat v čemsi, co vypadá jako kříženec javascriptu a morseovky. Uklidnit nás může, že to jistě zvládlo mnoho jedinců před námi a pronikání do tajů toho desperáda z jedniček a nul bude probíhat postupně. Nejdřív se naučíme odbavit jednoho člověka, pak dva a více najednou a dokonce posadit vedle sebe. Budeme pokračovat přes nejrůznější nestandardnosti a požadavky povolené přepravními podmínkami. Zcela legálně si lze cestu letadlem zpříjemnit domácím mazlíčkem na palubě, speciálním jídlem, kolem v zavazadlovém prostoru, bambitkou v kufru, nebo dopřát milované kytaře vlastní sedadlo. Handicapovaní cestující, případně oběti náhlého zápalu švindlu znemožňujícího samostatný pohyb po terminálu, se mohou nechat dovézt na kolečkovém křesle až do letadla. Dětem bez doprovodu rodičů je poskytována péče jako od maminky. A personál aby si všechny možnosti, kterak legálně páchat vylomeniny zapamatoval, uměl je nadatlovat do toho podivného předpotopního programu a ještě měl v hlavě všechny příslušné předpisy.

Začíná mě děsit představa skupinových zájezdů České filharmonie, olympijského týmu, nebo party myslivců.

Azu po tatarsku a parohy v kufru

5.1.2008

Prvních několik dní školení je úspěšně za námi. Neprobíhaly již tak velkolepě jako ten zahajovací, což se podle rozvrhu hodin dalo předpokládat. Trávíme celé dny ve školních lavicích a posloucháme moudra zkušenějších. V průběhu se tak nějak rozkoukáváme, seznamujeme se a rabujeme automaty na kafe. Za zlatý hřeb dne budiž prohlášen oběd. Závodní stravování plně dostojí svému názvu hned ze svou důvodů. Tím prvním je charakteristický socialisticky univerzální vzhled jídelny. Nabízená krmě je tradiční UHO, UČO a jiné evergreeny školních jídelen. Pokusy o modernizaci jídelního lístku se nesou v duchu přidávání rozličných neobvyklých přísad do UHO, čímž vznikají zcela nové a neokoukané gastronomické počiny. Dalmátské čufty jsou mrtvé, třikrát sláva letenskému flamendru, azu po tatarsku a bitkám po kozácku! Pohlreich by vyletěl z kůže. Navíc je třeba v časové tísni polední přestávky stihnout dojít do jídelny, vystát frontu, zabojovat s knedlíkem na talíři a vrátit se zpátky do školícího centra. Nezbývá, než nasadit závodní tempo.

Hlavním zjištěním z výuky bezesporu je, že před cestující veřejností je třeba mít se neustále na pozoru. Lidé jsou plémě kreativní a umí překvapit. Podle historek, kterými školitelé občas prokládají jednotlivé přednášky se zdá, že převážení nestandardních zavazadel a snaha vyvést personál z míry je oblíbená cestovatelská disciplína. Vítězové jednotlivých klání nejsou známi, protože ještě nikoho nenapadlo tento fenomén blíže zkoumat. Nicméně soutěžící jsou velmi originální, nápadití, tvořiví a hraví. Neváhají převážet houpací koně, paroží dvanácteráka, vánoční stromky a skokanské tyče. Dále je třeba věnovat pozornost těm, kdož tvrdí, že letí s někým dalším, ale stojí před přepážkou sami. Na dotaz, kde se nachází jejich spolucestující občas někdo vytasí urnu. Prostě a jednoduše - máme se na co těšit.

Korunu tomu nasadil Filip. Vysoký, usměvavý blonďák, který přeběhl od konkurence, takže už má leccos za sebou. Nad talířem rajské omáčky se svěřil, kterak hasil spor na bezpečností kontrole. Cestujícím byla zabavena husa na pekáči, protože nebyli s to zabalit výpek do nádob o 100 ml v souhrnném množství maximálně jeden litr.

Zahřívací kolečko kolem terminálu a další úvodníky

2.1.2008

První den v nové práci stál za to. Na rozdíl od mých předchozích zaměstnání, kde jsem zpočátku zpravidla mlčky okouněla, či rádoby chápavě přikyvovala služebně starším kolegům, letectví přistupuje k novým přírůstkům daleko akčněji. Na přivítanou nás nastrkali do autobusu a vyvezli na spanilou jízdu kolem letiště. Samozřejmě z druhé strany, než jezdí MHD, a s patřičným výkladem. Jakožto osoba, které nebyl nadělen orientační smysl, jsem z kroužení po letištní ploše moudrá nebyla. Věřím tedy, že mi bude poskytnut dostatek času k tomu, abych si osvojila, kde má jaký terminál prsty.

Kaviár, chlebíčky a šampaňské se po návratu z okružní jízdy bohužel nekonaly, ač by k tomu význam akce sváděl. Kdo se cítil vyčerpán a hladov, musel vzít zavděk stravou a nápoji z automatu.
Následovala uvítací přednáška, na které bylo finálně představeno, co že ta práce na odbavení vlastně obnáší. Kdo se ještě držel zbytků iluzí o tom, že by mohl ve svém životě uchovat alespoň nějakou parodii na pravidelný režim, byl bleskově konfrontován s krutou realitou. Pokud bychom považovali dvousměnný provoz za záležitost, která dokáže člověku udělat ze života bramboračku a trojsměnný za guláš útočící na základní lidské potřeby střídání spánku a bdění, tak je letištní způsob plánování něco na způsob narozeninového dortu z dílny pejska a kočičky. Směn je asi 15 druhů a fantazii při vymýšlení jejich délky a časového rozvržení během dne se meze nekladly. Za vrchol kreativity budiž považována směna dělená, kdy zaměstnanec stráví v práci v podstatě celý den, přičemž je mu uprostřed směny poskytnuto několik hodin volna, které může strávit dle libosti. Například si postavit v Divoké Šárce stan a dospávat deficit.

Obdrželi jsme také rozvrh hodin, podle kterého bude po příští tři týdny probíhat naše převýchova v check-in agenty. Od zítra usedneme do školních lavic a budeme dráždit mozkové závity provozními předpisy, zapeklitostmi věrnostních programů, bezpečností práce, rozeznáváním cestovních dokladů od průkazek do knihovny a dalšími věcmi. Nakonec nás prý naučí obsluhovat odbavovací systém. Představuji si ho jako pěkně barevný a graficky vyvedený prográmek, kde se panáčci usazují na sedačky v letadle. Když to všechno zvládneme a nepokoníme závěrečný test, budeme vypuštěni do ostrého provozu. Nejdřív pod měsíčním dohledem někoho zkušenějšího, následně sami. Inu, děj se vůle Boží. Zítra si hlavně musím sednout vedle někoho normálního, což snad nebude příliš náročná mise. V kurzu je nás deset a vyloženě retardovaně, protivně ani divně se zatím nikdo nejeví.

Nakonec nám bylo doporučeno, abychom si druhý den ráno pelášili vyřídit vstupní karty, čímž získáme mnoho benefitů. Kromě toho, že odpadne nutnost ukazovat na vrátnici občanku, budeme moci jako oficiální zaměstnanci začít využívat pozitiva společného stravování. To je poskytováno v několika jídelnách nacházejících se tak různě po celém perimetru letiště. Jelikož na žrádlo se dá utáhnout takřka každého, hodnotíme s kolegy pořízení oné kouzelné věci jako dobrý nápad a dáváme si sraz na zítřek v půl osmé před terminálem. 

První setkání třetího druhu

2.1.2008

Je lehce před osmou ráno. Vystupuji z autobusu číslo 119 na zastávce K Letišti a vycházím vstříc novému životu. Vize je zcela jasná. Příštích minimálně pár let budu trávit v lehce exotickém prostředí. Budu nosit elegantní uniformu, šáteček na krku, perly v uších a na hlavě drdol. Přesně tak, jako jsem to viděla tisíckrát v televizi. Letectví je přece velmi elegantní obor. Téměř každá holčička někdy zatoužila být letuškou. Většinou poté, co zjistila, že v našich poměrech není možné stát se princeznou. Letušky jsou vlastně takové moderní princezny, alespoň v holčičích představách. Holčičky s klaustrofobií si pak mohou své letuškovské sny splnit na zemi. Uniforma je stejná a pozemská kariéra má také něco do sebe. Člověk kupříkladu netráví život pořád někde v luftu a usíná každý večer ve své posteli. Prostě a jednoduše, teď už mě čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty. Stačí absolvovat měsíc školení a ve zkušební době neprovést něco opravdu příšerného, co by vedlo k rozvázání pracovního poměru z důvodu naprosté neschopnosti.



Foto: Jindřich Běťák

Moje představy dostaly nesčíslněkrát na frak a dokonalý makeup často sloužil jen k zakrytí únavy, Nedokážu spočítat, kolikrát na mě někdo hystericky vřeštěl a možná jsem někdy i uronila slzu. Práce s lidmi bývá velmi náročná a vyčerpávající, ale má i své světlé stránky. Nikde jinde člověk nezažije tolik bláznivých, veselých či naprosto bizarních situací, jako v zákaznickém servisu. Byla by škoda nechat si ty více či méně praštěné, roztomilé, potrhlé a šílené příběhy pro sebe.  Mohlo by se lehce stát, že zestárneme, zešedivíme, nic si nebudeme pamatovat... a co potom :-)