První setkání třetího druhu

2.1.2008

Je lehce před osmou ráno. Vystupuji z autobusu číslo 119 na zastávce K Letišti a vycházím vstříc novému životu. Vize je zcela jasná. Příštích minimálně pár let budu trávit v lehce exotickém prostředí. Budu nosit elegantní uniformu, šáteček na krku, perly v uších a na hlavě drdol. Přesně tak, jako jsem to viděla tisíckrát v televizi. Letectví je přece velmi elegantní obor. Téměř každá holčička někdy zatoužila být letuškou. Většinou poté, co zjistila, že v našich poměrech není možné stát se princeznou. Letušky jsou vlastně takové moderní princezny, alespoň v holčičích představách. Holčičky s klaustrofobií si pak mohou své letuškovské sny splnit na zemi. Uniforma je stejná a pozemská kariéra má také něco do sebe. Člověk kupříkladu netráví život pořád někde v luftu a usíná každý večer ve své posteli. Prostě a jednoduše, teď už mě čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty. Stačí absolvovat měsíc školení a ve zkušební době neprovést něco opravdu příšerného, co by vedlo k rozvázání pracovního poměru z důvodu naprosté neschopnosti.



Foto: Jindřich Běťák

Moje představy dostaly nesčíslněkrát na frak a dokonalý makeup často sloužil jen k zakrytí únavy, Nedokážu spočítat, kolikrát na mě někdo hystericky vřeštěl a možná jsem někdy i uronila slzu. Práce s lidmi bývá velmi náročná a vyčerpávající, ale má i své světlé stránky. Nikde jinde člověk nezažije tolik bláznivých, veselých či naprosto bizarních situací, jako v zákaznickém servisu. Byla by škoda nechat si ty více či méně praštěné, roztomilé, potrhlé a šílené příběhy pro sebe.  Mohlo by se lehce stát, že zestárneme, zešedivíme, nic si nebudeme pamatovat... a co potom :-)